O knize: rok / Historii tohoto textu nastínil sám autor: „Zima 1939–40 se ukázala být pro mou ruštinu poslední próza... Mezi věcmi napsanými v těchto rozlučkových pařížských měsících byl román, který jsem před odjezdem nestihl dokončit a ke kterému jsem se už nevrátil. Bez dvou kapitol a pár poznámek jsem zničil tento nedokončený kousek. První kapitola s názvem „Ultima Thule“ vyšla v tisku v roce 1942... Kapitola druhá, „Solus Rex“, byla vydána dříve... Možná, kdybych tuto knihu dokončil, čtenáři by se nemuseli divit: je Falter šarlatán? Je to skutečný věštec? Nebo je médiem, jehož prostřednictvím se vypravěčova zesnulá manželka snaží zprostředkovat nejasný obrys fráze, kterou její manžel poznal či neuznal. Ať je to jak chce, jedno je jasné: vytvořením imaginární země (činností, která pro něj zpočátku byla jen cestou k úniku ze smutku, ale postupem času přerostla v soběstačnou uměleckou mánii), se vdovec stal tak zvyklý na Tulu, že postupně začal získávat nezávislou existenci. V první kapitole Sineusov mimo jiné říká, že se stěhuje z Riviéry do Paříže, do svého bývalého bytu; ve skutečnosti se stěhuje do ponurého paláce na dalekém severním ostrově. Umění mu umožňuje vzkřísit svou zesnulou manželku v převleku královny Belindy – žalostný úspěch, který mu nepřináší triumf nad smrtí ani ve světě volné fikce. Ve třetí kapitole měla znovu zemřít na bombu určenou pro jejího manžela na Egelově mostě, doslova pár minut po návratu z Riviéry. To je snad vše, co lze vidět v prachu a troskách mých starých fikcí... Opravdový čtenář nepochybně pozná zkreslené ozvěny mého posledního ruského románu v knize „Ve znamení nelegitimního“ (1947) a zvláště v „Bledém ohni“ (1962). Tyto ozvěny mě trochu dráždí, ale nejvíc mě mrzí jejich neúplnost, protože, jak se zdá, měla být rozhodně odlišná od všech mých ostatních ruských věcí kvalitou barev, rozsahem stylu, něčím nedefinovatelným ve svém silném spodním proudu.…»